Dovolená s námi má velkou nevýhodu. Musím s ní začít, protože byste měli být varování předem. Myslete na to, až s námi v létě pojedete. Myslete na to, že potom už se to nedá vzít zpátky. Totiž, abyste jste rozuměli: Jednou jedinkrát s námi strávite letní dovolenou, až už vás to jinak nebude bavit. Bude konec s dvoutýdenním válením se na pláži, konec se švédskými stoly, konec vstávání před polednem, konec s nudou.
Nikdy dřív jsem na podobnou letní akci nejela, takže moje očekávání byla všelijaká. Nakonec ale letošní fotky jsou nejprohlíženější ze všech dovolených.
Ubytování jsme byli většinou v mobilhomech, kde bylo vlastní sociální zařížení a klimatizace. Nebylo to moc velké, ale nakonec jsme většinu času beztak trávili venku. Vůbec den by se dal rozdělit do několika sekcí: trénink, spánek, volno. Volna bylo opravdu dost, v podstatě mezi jedenáctou dopoledne a šestou odpoledne. Někdy jsme „volno“ trávili „spánkem“, anebo procházkou do blízkého městečka či řáděním ve vodě. Jindy zas „spánek“ byl nahrazen „volnem“, protože večer je přece nejlepší čas na to si popovídat, něco popít, pojíst a trávit čas pohromadě. Právě večery, kdy se jednotlivé mobilhomy navštěvují a navzájem si mezi sebou vyměňují zásoby, jsou to, na co se pak krásně vzpomíná. Doma vám pak strašně chybí cikády a tichý hovor ve tmě.
Trénink začínal v šest třicet čchi kungem na prázdné pláži, nad šumějícím mořem, ve kterém se topil ranní horizont. Poté se běhalo, ale o této činnosti nemůžu podat úplně přesné zprávy, neboť jsem se, jaksi, pravidelně oddělovala od skupiny. Dopolední trénink končil okolo půl jedenácté a obsahoval všechno od posilovaček, samotných technik, hodů, pák, boje s nožem, forem beze i se zbraně až po formu opičí hole ve dvou, hančepan doidar, což bylo témátem letošního roku.
Odpoledne se začínalo nepovinným tai či, kam chodili i rodinní příslušníci, jinak necvičící. Bylo to vůbec poprvé, kdy někdo učil tai či tak, že mě opravdu bavilo. Od šesti hodin do tmy pokračoval normální trénink.
Perličkou v letošním roce byly zkoušky na nově zavedené pásky, což nám přineslo kupu nervů, potu, procvičeného volna, paniky, rozklepaných kolen a na konec, no… ty pásky.
A poslední věc, o které by jste jistě měli vědět, byl výlet do jeskyně. Vyfasovali jsme overály a helmy, navzájem se vyfotili, jak vypadáme komicky a začali s průvodci prolézat někdy opravdu úzké prostory. U jedné díry, cca metr nad zemí a velikosti těla kytary, nám průvodci řekli: „Tohle je vstup.“ Když jste prolezli, mohli jste potkat na sebe namačkaný dav, čekající, aby foťákem zachytili sifu v akci. Na konci cesty jsme zkusili absolutní tmu, což bylo opravdu temné.
Bývá zvykem říct něco na závěr. Tak nejdříve je třeba poděkovat sifu a sima, manželům Hauskovým za perfektní program a výbornou atmosféru. Není moc akcí, kde by se našla taková parta, že jen co sednete do autobusu v Brně a zaposloucháte se do jejich řečí a fórků, můžete si říct: s nimi jsem doma. Pokud to neznáte, pravděpodobně by to chtělo napravit a prožít s námi skvělou dovolenou, s dobrými lidmi, kupou srandy, špetkou vodních radovánek a polévkovou lžící kung fu.
